MIG Graveyard - Papa Air Base

Letošní SARS-CoV-2 šílenství v průběhu léta mírně pominulo a když už mám křížence R1150 XR (na R1150 RS naroubovaný podvozek, stupačky a řidítka z GS), nešlo nevyužít příležitost po delším suchu navštívit alej historických sovětských bojových letadel na letišti kousek severně nad Balatonem. Výlet jen dvoudenní: jeden den tam, okouknout a nafotit, přespat a druhý den domů.


kam: MIG Graveyard - Papa Air Base (Magyar Honvédség Bázisreptér).
čím: Motocykl stejný od cesty po Balkáně, BMW R1150 RS v z roku 2001 se zvýšeným podvozkem ve stylu nových XR modelů.
kdy: Odjezd v pátek 31. července.
jak: S vyloučením dálnic a spaním v pensionu.
kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

den 1. pátek, 621 km, Praha - Győrújbarát

Původní předpoklad brzkého ranního odjezdu nevyšel, mít zaměstnavatele je sice spojeno s výhodou pravidelného přísunu peněz, avšak zároveň s tím je nevýhoda pracovat podle "neodmítnutelných" požadavků, a tak zamykám garáž až v půl jedenácté s vědomím potřeby ujet šest stovek kilometrů "do tmy". Bez použití dálnic.
Počasí je příznivé, s krátkou zastávkou na pití u Sedlčan stavím podruhé už v Milevsku u Benziny a dotankuju plnou nádrž. Po oblíbené II/105 až do Týna nad Vltavou, pak směr Jindřichův Hradec, občerstvení u Shell u Znojma, pozdní oběd (pro někoho večeře) v Hevlíně těsně před "čárou", druhá plná nádrž v Nickelsdorfu, s nečtením značek najedu na maďarskou dálnici M1 u Mosonmagyaróváru a pro sichr platím mobilem necelé pětieuro za 44 km ke sjezdu u Győru. Se sluncem kousek nad obzorem v obci Vaszar sjíždím z asfaltu na polňačku podle návodu z jednoho fora a po osmi kilometrech písčité cesty se objeví runway s vedle stojícími muzejními samaljoty.
Nejsem tu sám, místní tři "sběrači kovů" se činí i přes signální ohradník na okraji asfaltu. Po úvazu od kola zaparkovaného auta k nosu jednoho z MiGů spouštějí vytěžený materiál. Pomocí Google Translatoru v telefon "pokecáme", dostanu echo na letoun s imatrikulací 9178 a příběh vojáka jménem Polereczky. Ukládám útržky informací do paměti a s radou na kratší cestu z letiště a s ubývajícím světlem odjíždím. No, doporučená cesta je sice sotva 1/3 z příjezdu, ale v obrovskými loužemi vody přes celou šířku cesty, bez možnosti objetí. Přezout na Pirelli Scorpion Trail II z Conti TKC-70 Rocks byla chyba, říkám si: "jestli bude pod hladinou šikmý placák a v bahně mi to ujede, lehnu, už to nezvednu", ale mám štěstí a projíždím na první dobrou. Ve vsi Nagygyimót (letiště někdy najdete pod tímto jménem a ne podle většího města Pápa na protilehlé straně) na asfaltu vyfotím zablácenou motorku, bookuju ubytování na předměstí nedalekého Győru a za čisté tmy vyrážím do půl sta kilometrů vzdáleného pensionu.

den 2. sobota, 558 km, Győrújbarát - Praha

Ráno mi opadává zaschlé bláto jak z motorky na uklizený dvorek pension tak ze vzorku bot. Opět za pomoci překladače v telefonu se omlouvám majitelce, ta jen mávne rukou a ještě mi nabídne ranní espresso.
Za půlhodinku po mostu Vamosszabadi Hid pamatujícího poslední světovou válku překonávám Dunaj a po slovenské straně mířím k vodnímu dílu Gabčíkovo. Na hrázi je zákaz parkování a místní uniformovaný hlídač netoleruje ani motorky, okamžitě po zastavení mě vyhání s výhrůžkou pokuty. No nic, zajedu pod hráz a poruším alespoň zákaz vjezdu, který nehlídají :-) Dlouho nezevluju, je po poledni a tak naberu směr Slovenský Grob a dělám si chuť na husacinu. Po fotce s přerostlou zlatou husou nevědomky zastavím u nejdražší místní restaurace na konci obce. Husí vývar s knedlíčky i husí játra a lokše byly výborné, aby ne za 36 euro.
Posilněn zamířím k další atrakci na cestě k domovu, Pezinské Babě, místní motoristické atrakci. Na východním konci u Pezinku je v lomu nějaká drifterská akce, dým a smrad spálených pneu se táhne až k silnici. Na vrchu si dám koláč s čučoriedkami, poklábosím s místními motorkáři a pokračuju v cestě. Nudné roviny přeruším tankováním u Benziny za Břeclaví, čas mám a zpestřím si návrat projetím Buchláků. Stejným směrem jede kamarád, ale zdrželi se cestou, musel bych na ně hodinu-dvě čekat a to už bych domů za světla nestihnul.
Přes Vyškov k poslednímu tankování v Bystřici na Pernštejnem, pak přes Žďár nad Sázavou, Ždírec n/D, Chotěboř, Čáslav, kolem KH přes Křesetice a Malešov, Zásmuky, ... Zbývá čas na focení úžasně barevného západu slunce, později už za soumraku odemykám garáž a výlet končí.

Gábor Polereczky a jeho příběh, přeloženo pomocí Google Translatoru z maďarského blogu

Po více než třiceti letech byly dokumenty o události odtajněny.

Je čtvrtek 12. října 1978 půl třetí odpoledne, letecký mechanik, voják Gábor Polereczky je na jedné z posledních směn své základní dvouleté služby a v pondělí má odejít do civilu ...
Ranní směna 47. stíhacího pluku na maďarské letecké základně Pápa již sedla, odpolední namíchaná ze strojů MiG-21 MF a novějších BIS, se po letovém průzkumu počasí připravuje na vzlet. Technický personál opustil vzletovou zónu se stojícími stroji po předletové přípravě, piloti čekají na zahájení instruktáže. Relativní ticho a klid přeruší hluk startujícího proudového motoru jednoho z MiGů. Nejen technický personál je v údivu, startovní zóna má být bez lidí a bez pohybu letadel. Startovaný motor nemá charakteristický zvuk úspěšného náběhu, nedrží volnoběžné otáčky, chcípá a je jasné, že něco jinak. Starší "jednadvacítky" MF obsluhuje jiná skupina mechaniků než novější BIS, navzájem se žertem obviňují, kde soudruzi udělali chybu a kdo bude mít průšvih za nedbalou přípravu stroj na vzlet. Je slyšet další pokus o start motoru, z letounu jde dým, jiskry a poté plameny. Za zvuku trápeného motoru vyráží hasičské auto a dva mechanici k letadlu, kam v mezičase dorazil major János Balázs. Předletový brífing je přerušen. Mechanici společně s majorem Balászem přistaví k MiGu číslo 9178 žebřík, otevřou kryt kabiny, vytáhnou narušitele Gábora Polereczkyho ven, vypnou napájení a pojistkou aretují katapultovací sedačku. Hasiči mezi tím sněhovými přístroji chladí rozpálenou záď natankovaného letadla, stojícího mezi ostatními stroji připravenými na vzlet. Udivení piloti a mechanici zírají na projíždějící záchranářské Žiguli, za volantem je major Janosz Balász a na zadní sedačce Gábor Polereczky, mířící k řídící věži. Plánovaný let je zrušen. Technický personál i piloti odcházejí k budově letiště. Večer personál s obtížemi v plní rozkaz odtáhnout letouny ze startovní plochy, padla hustá mlha, není vidět "na krok". Poškozený MiG-21 BIS, dle rozkazu, zůstává na místě, připraven na zítřejší vyšetřování, až se zvedne mlha ...

Jak to viděl Gábor Polereczky (stručný výtah):

Dnes 12. října 1978 jsem se pokusil uprchnout s stíhačkou 9178. Během briefingu jsem sundal kryty z letadla, odložil žebřík stranou, vylezl na APU a dostal se do kabiny. Předtím jsem se podíval na ISZA. Viděl jsem 50 Ah. Myslel jsem, že to bude stačit. Začal jsem nasazením přilby na hlavu a zapnutím bezpečnostních pásů. Stroj startoval a já spěchal, protože jsem očekával maximum. Toho mělo být 50-60 sekund. Když jsem připojil kompresor, podíval jsem se dolů na voltmetr, viděl jsem, že již ukazuje původní napětí, takže motor spouštěče střídal provoz alternátoru. Jen jsem ve spěchu pohlédl na otáčkoměr, ten byl asi 30%. Zapnul jsem čerpadla a gyroskop. Zvuk stroje byl podivný, a tak jsem znovu zkontroloval otáčkoměr. Otáčení obou rotorů pomalu klesalo a už jsem slyšel, že převodovka se pomalu zastaví. Vypnul jsem čerpadla a gyroskopy, ale motor nadále zpomaloval. Všechno jsem vypnul, počkal jsem pár sekund, ale neměl jsem čas na úplné zastavení motoru. Restartoval jsem. Motor se rozbíhal, ale otáčky stouply pouze na 30%, pak to znovu chcíplo. Snažil jsem se to poslat na SZPSZ, ale nebyl použit. Znovu jsem vše vypnul. Tehdy jsem viděl přijíždět hasičské auto. Dozadu nebylo vidět, ale už jsem měl podezření, že tryska hoří. Teď už není cesty zpět, pomyslel jsem si a začal jsem to znovu u SZPSZ. Otáčky stále pouze 30%. Mezitím se dostali k letadlu, nejen hasič ale také auto APA. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že situaci stále nechápou. Ve skutečnosti už někdo přinesl lano k připoutání. Stále jsem měl možnost vyzkoušet APA, ale auto už bylo zaparkované vedle křídla. Musel jsem přehodnotit situaci, už bych nemohl vyjet ani s úspěšně spuštěným motorem. Vypnul jsem to. Odvázal jsem popruhy, věděl jsem, že je po všem. Tehdy první muž vylezl po žebříku a pak byl šokován realitou. Otevřel kryt kabiny a chtěl vše vypnout, ale to už jsem provedl sám. Poté mě vytáhli z kabiny, natlačili do auta a přivedli sem. Přípravy na tento čin jsem zahájil, když mě po policejním zadržení propustili z ošetřovny. Z dosavadního průběhu jsem dospěl k závěru, že nemám šanci úspěšně uniknout žalobě od policie. Během dnů na ošetřovně jsem byl rozhodnut vsadit všechno na jeden pokus. Buď uspěju a začnu nový život nebo zemřu, ale nevinný nebudu sedět. Když jsem se vrátil k letce, požádal jsem za dva-tři dny velitele letky o vycházku s tím, že chci dát hodinky do opravy, což byla stejně pravda. Pustil mě jen krátce od deseti do dvanácti. Ve městě jsem koupil potřebné automapy Maďarska, Rakouska, Německa, Švýcarska a západní Evropy. V té době jsem nevěděl, jaký cíl zvolím. Jak jsem postupoval v plánování, mnoho koncových bodů z výpočtu vypadlo a zůstal jen jeden - Mnichov-Feldkirchen. Neznám žádná vojenská letiště, tak jsem si vybral civilní letiště.

Jak to viděl Gábor Polereczky (stručný výtah):

V den incidentu bezpečnostní tým jednotky MN 5081 hledá materiální důkazy v okolí letadla, osobní věci v Polereczkyho ubikaci a poté je zaznamená do zprávy. V Polereczkyho držení byla čepice s mikrofonem, průkaz s fotografií a pečetí leteckého klubu MHSZ KIM „Flight Log for Non-Motorized Airplanes“ a čtyři role barevných a černobílých filmových negativů.

Dne 14. listopadu 1978 informoval letecký úřad MN v dopise oddělení vyšetřování. Podle předběžného průzkumu lze letadlo opravit pouze na sovětské průmyslové základně, oprava draku a vybavení letadla bude stát 12 milionů forintů a oprava motoru 5 milionů forintů. Náklady na opravu lze tedy vyčíslit na 17 milionů forintů.

Události, které mohly být spojeny s pokusem o dezerci, začaly již v létě 1978

Gábor Polereczky ve svém výše uvedeném prohlášení zmiňuje předcházející policejní případ.
Vraťme se v čase o měsíc ...

zápis z výslechu Gábora Polereczkyho u Győrské vojenské prokuratury č. 197/1978:

Jak jsem řekl dříve ve svých přiznáních, v noci 16. července 1978 jsem byl zastaven policejní hlídkou na dálnici M7. V tento den, někdy mezi 20.30 a 21.00, jsem vypil asi tři deci z půllitrovky třešňovky (maďarsky: cseresznyepálinkából), kterou jsem si přinesl, ale mezitím jsem také jedl. Když mě požádali, abych nastoupil do auta, bez námitek jsem tomu vyhověl. Během jízdy mi oznámil řidič, že jsem v pátrání, protože jsem nepřijel včas ke své jednotce. Jediné, co jsem mu řekl, bylo, že to není policejní záležitost. Odpověděl, že mi může hodně zavařit. Já mu zase odpověděl ať mě nechá být. V autě mezi námi nebyl žádný další rozhovor. Když jsme dorazili před budovu policejní stanice, nejprve vystoupil policista v civilu, pak já, za mnou uniformovaný a jako poslední řidič auta. Když jsme došli ke vstupním dveřím, řidič již stál vedle. Počkal, až tam dojdu, a pak mě najednou udeřil něčím zprava do tváře. Nevím, jestli mě udeřil obuškem, jiným prostředkem nebo jen rukou. Poté pokračoval v bití. Nespočítám, kolik úderů jsem dostal na hlavu. Chvíli mě údery ohromily, protože jsem si pamatoval jen to, že jsem seděl v strážní místnosti, ale pak se nikdo nezranil. Později ke mně přišel slušný policista a ptal se normálním tónem, takže jsem mu normálně odpověděl. Během mého zadržení se tam několikrát objevil policista, který mě zbil, posměšně se na mě díval a samozřejmě jsem byl velmi rozzlobený kvůli předchozímu zacházení, vstal jsem ze židle, ale neudělal útočný pohyb. Policista se těsně přiblížil, začal mi vyhrožovat, několikrát mě rukou udeřil do hlavy a do prsou. Vyskočil jsem, bránil se a mezitím jsem ho pravděpodobně několikrát zasáhl. Dále si pamatuji už jen sprej nastříkaný do tvář, který mě nejprve oslepil a později mi přišlo špatně. Myslím, že jsem zase ztratil vědomí. Po vystříknutí spreje do očí jsem stále cítil další policistovy údery, a dokonce mu někdo řekl, aby okamžitě přestal. V omráčení mi nasadili pouta. Jelikož jsem neměl hodiny, nevím, v kolik hodin mě odvezli na lékařskou prohlídku na kliniku. Nebyl jsem rentgenován, i když policejní nadporučík někomu řekl, aby rentgen provedli. Myslím, že to řekl lékaři, protože doktor řekl, že nemůže být v takovém stavu. Na moji obranu dodávám, že po nasazení pout jsem nikoho neudeřil ani slovně nenapadl. Na otázku vojenského žalobce uvádím, že jsem během rvačky pravděpodobně kopl policistu, ale přesně si to nepamatuji. Poté, co mě vojenský prokurátor seznámí se svědectvím Zoltána G. (policisty v civilu), prohlašuji, že je to lež. Pouze pár vět je pravdivých. Proto v těchto částech, které obsahují údaje, které mi přitěžují, prohlašuji, že Zoltán G. neřekl pravdu. Není ani pravda, že jsem po zadržení vytáhl láhev pálenky a chtěl jsem z ní pít. Když se mě někdo zeptá, prohlašuji, že mám mladšího bratra, který sportuje, a judo. Uvádím také, že jsem původně nechtěl podat stížnost na policii, protože jsem již slyšel, že je naprosto beznadějné žalovat policii. Poté, co jsem se u mé jednotky dozvěděl, že policie proti mně podala zprávu, jsem také podal stížnost, protože, jak jsem řekl, bylo se mnou zacházeno nespravedlivě a brutálně. Prohlašuji, že moje zlomenina nosu je výsledkem týrání, které jsem utrpěl řidičem, a nespadl jsem na stůl, jak tvrdí Zoltán G. Prohlašuji, že jsem neupadl na jeho stůl. Nemohu říci nic jiného. Moje prohlášení je pravdivě zaznamenáno v zápisu, po přečtení ho podepíšu.



shrnutí cesty
začátek cesty31. 7. 2020
konec cesty1. 8. 2020
najeto1199 km
náklady na ubytování25,5 euro přes booking.com
stylasfaltové silnice, pouze nezbytná část k letišti po polní cestě


kompletní galerie: šipkami <- nebo -> na kterékoli fotce zpřístupní všechny